Říjen 2010

... Kde začít?

11. října 2010 v 19:30 | Goofy Girl (GG) |  Moje STORY
Život je boj ... Ale i v boji je někdo vítěz a druhý poražený ...


Seděl tam muž ... Nemohlo mu být víc než dvacet, možná dvaadvacet let. Ale ve tváři, měl vepsaný příběh, který změnil celý jeho život ...

Seděl na lesklém kamenném náhrobku. Všude kolem hrobu byly stovky a stovky plyšových zvířátek ...
Přes slzy neviděl na jména napsaná zlatým písmem, ale i tak je velmi dobře. To první komolil snad tisícktát a miloval, když se to jmenované děvčátko mračilo. Vždy se jí dělala na čele taková ta vráska ... A teď je všechno pryč . Jejich smích, který mu dělal každý den veselejší, jejich vůně, bez které nevydržel ani chviličku . Dokonce mu chybí i jejich křik, kterým dávaly najevo svůj nesouhlas...
Až do smrti mu zůstane v hlavě ten děsivý pláč ... Pláč malého dítěte ...

Každou noc mívá živé sny ... Sny o to, jak sedí v autě a najedou se ze začátky vyřítí modrý renault ...  Opilý řidič narazí do svodidel ... Vůz se vymrští a vrazí do protijedoucího auto. Do nic ... Během jedné vteřiny přišel o všechno ... O ženu, kterou nadevšechno miloval a o dcerku, která pro něj byla vším ...

Proč by měl zůstat? Má cenu zůstat na světě, když nemáte pro koho žít ...?
Oči si zakrýval dlaněmi, snažil se utišit svůj pláč... Nešlo to ... Všichni kolemjdoucí ho litovali. Ale nikdo nevěděl, jak strašně se cítí. Byl jako tělo bez duše ... A člověk bez duše, nedokáže žít ...

Zvedl se a mířil k východu. Neloučil se s nimi, protože věděl, že nebude dlouho trvat a znovu se s nimi setká ... Tentokrát už je neztratí ... Nikdy ... Vyšel černou hřbitovní branou. Nezastavoval se... Slyšel tikat semafor, byla červená ... Trvalo to jen malou chviličku a přesto umíral s úsměvem ve tváři ...